„Žádná velká věc se neobejde bez špinavé pěny.“ Politické procesy s řeckými uprchlíky v 50. letech 20. století.
V úterý 7. ledna 2025 se na FF MU uskutečnila hostovská přednáška historika dr. Milana Bárty z Ústavu pro studium totalitních režimů nazvaná „Žádná velká věc se neobejde bez špinavé pěny.“ Politické procesy s řeckými uprchlíky v 50. letech 20. století. Téma, které přilákalo v hojném počtu studenty i zástupce veřejnosti, navázalo na aktuální výstavu „Já se chci vrátit domů…“, která je až do 12. ledna umístěna před knihovnou HU (poté se přesune na PrF MU).
Přednáška, zorganizovaná díky naší doktorandce Mgr. Tatianě Peťkové, uvedla posluchače do takřka neznámé problematiky související s řeckou občanskou válkou. Na jejím konci uprchlo do zemí tzv. východního bloku více než 100 000 Řeků, z nichž se asi 12 000 usadilo v Československu. Jednalo se převážně o příznivce poražené komunistické vlády, kteří uprchli ze st rachu před odplatou. Mezi emigranty však bylo i jisté procento lidí, kteří byli k odchodu donuceni, jako např. zajatci z řad královské armády. A právě tito lidé se stali pro ČSR mezinárodním problémem.
Na začátku padesátých let začala řecká vláda požadovat návrat zajatců zavlečených do východního bloku, přičemž v této věci využila i valného shromáždění OSN. To přijalo roku 1952 rezoluci, podle níž měli být tito lidé repatriováni. Československá vláda se nicméně k problému odmítla postavit čelem a místo toho nechala tyto Řeky pozatýkat a obvinit ze špionáže či velezrady, čímž popřela, že by se jednalo původně o válečné zajatce. Roku 1953 tak následovala v ČSR jedna z posledních vln vykonstruovaných soudních procesů, během nichž bylo souzeno 83 Řeků (převážně bývalých zajatců), jejichž jediným proviněním bylo to, že se s pomocí řeckého velvyslanectví snažili vrátit domů. Během procesů, jejichž existence byla před veřejností pečlivě tajena, bylo 56 lidí skutečně odsouzeno. Většina z nich byla brzy poté díky měnící se politické situaci propuštěna a repatriována do Řecka, někteří nešťastníci však zůstali ve vězení ještě několik let, v jednom případě až do roku 1960.
Po samotné přednášce, v jejímž rámci dr. Bárta představil i konkrétní tragické osudy vybraných odsouzených, následovala plodná diskuze. Do ní se zapojili především přítomní potomci řeckých emigrantů, z nichž někteří s ostatními posluchači sdíleli příběhy z rodinné historie i vlastní životní zkušenosti. Zlatým hřebem diskuze pak bylo krájení a ochutnávání tradičního řeckého novoročního koláče (zvaného vasilopita) se zapečenou mincí. Ten, kdo ji ve svém kousku koláče najde, bude mít dle staré řecké tradice po celý nový rok štěstí.
