Návštěva z Vídeňské univerzity
Společná exkurze studentů dějin raného novověku.
War in Ukraine in the Context of Russian History
Ve středu 10. dubna 2024 se na FF MU konala přednáška ruského historika, politologa a publicisty Sergeje Medveděva. Tento odborník na východoevropské dějiny u nás za velkého zájmu studentů i akademiků přednášel o válce na Ukrajině v kontextu ruské historie.
Málokteré historiografické téma je tak živé, jako ruská invaze na Ukrajinu. O jejím zasazení do kontextu ruské historie profesor Medveděv mluvil nejen jako historik, ale i jako přímý svědek. Invaze iniciovaná současným ruským prezidentem Vladimirem Putinem totiž výrazně zasáhla i do jeho života, protože jej přiměla k tomu, aby proti ní a proti nemorálnímu jednání ruského autoritářského režimu (s nímž má ostatně i vlastní nepříjemné zkušenosti, neboť byl kvůli kritice Putinovy politiky postupně vyhozen z několika zaměstnání) protestoval odchodem do emigrace. Nyní proto žije v Praze, kde vyučuje na Karlově univerzitě.
Samotná přednáška, uvedená historikem Jiřím Hanušem a rusistkou Ivanou Ryčlovou (která představila životní osudy přednášejícího), začala otevřením provokativní otázky, zda je válka na Ukrajině z hlediska ruských dějin anomálií, či zda jde o jev, který kontinuálně navazuje na jejich dosavadní vývoj. Prof. Medveděv se naprosto jednoznačně přiklání k možnosti druhé, přičemž leitmotivem jeho přednášky byla právě obhajoba této teze. Současná válka je podle ní logickým důsledkem posledních pěti set let ruské historie, během nichž političtí představitelé této země běžně používali a také používají násilí jako prostředek pro řešení nejrůznějších krizí a problémů. V duchu (údajného) výroku cara Mikuláše I. se stále domnívají, že Rusko je válečným státem, jehož cílem je být hrozbou pro ostatní národy. Tento jejich názor nicméně není nahodilý – vychází totiž z dosud živé historické zkušenosti, že ruský stát získal svou moc a slávu dobýváním a násilnou kolonizací cizích území. Toto myšlenkové nastavení, které již na Západě většinou patří minulosti, bohužel zůstalo v ruské mentalitě do určité míry zakořeněné dodnes, což se podle prof. Medveděva projevuje i vyšší mírou násilí mezi běžnými Rusy (např. agresivní chování řidičů). Jako něco nepatřičného tak násilí nevnímá ani Putin. Prokázal to jak při své cestě k moci, lemované např. teroristickými útoky, tak nyní, kdy svou moc udržuje za pomoci války, atentátů, politických procesů apod.
Zásadní Medveděvovou myšlenkou, kterou zdůraznil i v diskuzi následující po přednášce, je to, že cílem Západu ve vztahu k Rusku by neměla být jen porážka invazních vojsk na ukrajinské půdě, ale i zničení Putinova režimu a nastolení demokracie v Rusku, tak aby tento stát již neohrožoval světový mír. Tento cíl vnímá Medveděv jako obtížně uskutečnitelný ideál, domnívá se nicméně, že to není zcela nemožné. Většina Rusů totiž není fanatickými přívrženci Putinova režimu, ale spíše lidmi, kteří se v těžké situaci stáhli do ulity vlastní lhostejnosti. Medveděv předpokládá, že po zásadní změně situace by tito lidé brzy přijali za svůj jiný pohled na věc a rádi by podpořili možnost žít ve svobodném a demokratickém státě.
